Podnikání není dítě (s tím nesouhlasím, i když některé ženy to tak vnímají). Pro mě je to spíš takový parťák, co vás drží v pohybu, i když občas nadáváte, proč ho vlastně živíte. A je fakt, že náklady rostou, doba se mění a co fungovalo před třemi lety, už dneska nikoho nezajímá. Přes to všechno mě pořád baví hledat nové cesty a učit se.
Proč šiju? Protože doma se vždycky šilo. Vždycky jsem potřebovala spojit ruce a hlavu – možná je to můj nekonečný projekt balancování mezi myšlenkou a hmatem. Pro mě je tvoření rukama a hlavou jako tanec mezi přemýšlením a citem – hledání rovnováhy, která nikdy není na místě. Tvoření rukama je pro mě jako tichý rozhovor se sebou samou, každé vytvořené dílo, je moje forma meditace – chvíle, kdy se svět zpomalí.
Pradědeček byl pánský krejčí a já jsem zřejmě dřív držela jehlu než pastelku. Byly to první stylingové pokusy na panenky – nebo spíš první pokusy ošívat se, že mi něco nejde. Návrat ke stroji přišel s dětmi a nakonec i s vizí dělat originální čepice, protože těch na trhu prostě nebylo dost.
Letos jsem si ale musela na chvíli dupnout na brzdu. Zpomalit. Více se zamyslet, vzdělávat a zkoumat, co dál. Jak říkám, PEPE cap není práce, co se dělá na autopilota. Je to výzva.
A CO DÁL?
Do budoucna chci tvořit dál, ale s vědomím, že není nutné tlačit na pilu. Kreativita se nedá vydolovat z posledních sil, ale rodí se tam, kde ji člověk pěstuje. A i když letošek přinesl pár momentů, kdy jsem chtěla všechno zahodit, nakonec mě tyhle krize jen posílily.
Díky, že jste tu se mnou! Bez vás by PEPE cap nemělo smysl. Takže vám posílám velké virtuální objetí (nebo originální čepici, jak je libo) a přeju, ať si i vy najdete v tomhle bilancovacím období chvíli na sebe. ♥️
A pokud máte tipy, jak čelit krizím s nadhledem, pište – protože společně je všechno lehčí.
Vaše Radka
